Kategorie: Blog

STROMY JSOU MOUDŘEJŠÍ NEŽ LIDI

STROMY JSOU MOUDŘEJŠÍ NEŽ LIDI

STROMY JSOU MOUDŘEJŠÍ NEŽ LIDI...
poděkování stromům všem a topolu Linda :-)

Děkuji i Vám Tomáši Fryši za krásný článek navazující na moji úvahu " Pod topolem" z 29.srpna 2016 :-)
Moc milé, vážím si toho. Linda

I.

Vždy jsem měl rád stromy. V každém ročním období mají své uklidňující kouzlo. Byly tady dávno před námi. Tak alespoň hovoří evoluční teorie. Možná jsme tu stejně dlouho a neumíme to popsat, změřit, vědecky dokázat… Co je dokázáno, že navzájem se potřebujeme.

My lidé však jsme na stromech závislí mnohem více. Oni to vědí a proto jsou silnější než my lidé, tzv. stojící na vrcholku evoluce. Jsou moudřejší, neubližují, jen si tak v poklidu rostou a dívají se svýma očima na naše lopocení, kdy se pereme se životem, nechají si ubližovat a přesto se nemstí. Nejsou zákeřní, nekácejí nás, nelámou a se svou sílou a důvěrou věří, že bude více a více těch, kteří je budou chránit, vysazovat a …… budou je mít rádi a znovu si jich budou vážit.

Dovolí nám je kácet a užívat pro naši potřebu, ale stále nám dávají šanci, že jim za to jednou poděkujeme a znovu je vysadíme a budeme se o ně starat, tak jako se oni starají o nás. Neřeknou nikdy, byl to jenom člověk…. Umí se o sebe postarat sami, mluví mezi sebou, navzájem se podporují. Starají se o své nejbližší a nejvíce o ty své nejmenší. Zkoušejí to s námi znovu a znovu a věří, že i my jednou znovu zmoudříme!

Vědí, že i ti největší, nejrychlejší, nejúspěšnější zástupci lidí, se v jejich blízkosti zastaví, zasní, zavřou oči. Nadechnou se z plných plic, usednou do jejich stínu, schovají se při dešti, obejmou někoho drahého, vstoupí do jejich prostoru a zůstanou lidmi a znovu se pokloní všem stromům. Nejenom těm v chráněných oblastech, ale i těm ve městě, i těm kolem cest…. A překonají své ego a vrátí stromy i tam, kde už stromy byly a lidé jim jejich život vzali. Mají to s námi těžké, ale jsou moudřejší a tak i my máme šanci státi se moudřejšími. My na to pro spěch zapomínáme, stromy ne …..

Jen si tak klidně rostou a vědí, že my je potřebujeme více! Nemusí to nikde deklarovat, prostě to ví ….. Stromy jsou moudřejší……Děkuji topole Lindo!

II. Moje cesta za topolem Linda

Abych se potkal s topolem Linda, musel jsem se dříve potkat s nádhernou úvahou Lindy, ještě dříve s jógou, ještě dříve s….. ale stalo se a potkali jsme se!

Četl jsem o něm hezká slova, viděl jeho fotky. Už na první čtení a první pohled na fotku byl jiný. Topol Linda. Psáno o něm laskavými slovy, že jest výjimečný. Že možná není jeden , možná jsou dva a přesto jsou jedna dvojice. Měl bych ho přeci znát. Skoro každý den tudy jezdím na kole, Ráno za tmy, někdy v deští, za letního svítání, odpoledne taky. Neznám. Opravdu? Kde je chyba? Asi to kolo. Tedy za topolem Lindou je třeba se vydat ještě klidněji.

Pěšky. Šest nebo sedm kilometrů. Letní den. Sluníčko je fajn a pozval jsem se na schůzku s výjimečným topolem. Mám povolení od ženy, která o setkání s ním napsala hezká slova, slova?

Ne , jen slovy zachytila pocit, okamžik, spočinutí, úžas, možná odpověď na svou bolest, nádherný přítomný okamžik…. Povolení Lindy mám a mohu tedy směle za topolem.

Letně, na lehko a s úsměvem. Kdybych někomu řekl ,,., co podnikám, asi by se usmál. Chápu, nezná sílu a moudrost stromů…Nezná hezká slova, nerozumí okamžiku. Z Baštice do Místku přes Bašku. Už je tu Ostravice. Ahoj vodo! Na stezce plno lidiček. Někteří vesele, někteří jinak. Zdravím pěší. Někdy úsměv a jindy nechápavý pohled. Znáš ho? Ne! Divné, zdraví a směje se…..!

U stánku rodinky s dětmi. Veselé dětí, trochu nervózní maminky a jen málokterý pohodový tatínek. Stromy se na ně usmívají. A už je tu Místek. Měl bych ho znát. Topola Lindu. U něho přeci cvičí. Asi u altánku. Ne. Zpátky na stezku. Měl bych ten strom znát.. Tak kde jsi?

Houpací lávka. Kde je ta fotka? Tak kde jsi. Ptám se na dálku svého buku. Říká, abych vytrval. Koukám a a a a a už ho vidím! Je na pravém břehu. Tebe znám, jen nás zatím dělila Ostravice. Promiň topole! A už jsem blízko. Je jiný. Mateřský strom. Moudrý a jiný. Teď klid! Pomalu k němu, kde mám papírek? Koukám na něj. Mlčky a z povzdáli. Pár lidí na mě taky kouká. Mlčky a s podivem. Tak je zdravím. Ne více. Říci, že jdu na setkání s topolem Linda… To by neklaplo.

Koukám na něj. Poznávám tě. Trochu už rozumím. Je jiný. Mnohé viděl a mnohé slyšel. Měl to i těžké. Starosti jako my, lidé. Chybí mu větev. Komu vlastně? Jemu? Jí? Oběma. Něco bolelo, ale zvládnul to, zvládnuli to. Jinak se směje. I jemu je letně. Dívá se svou korunou na mě! Zná mě? Lidi- nelidi, papírek do ruky a pomalu k topolu. Papírek říká, že mám svolení!

Dobrý den topole, jsem Tomáš, věnuj mi prosím chvilku. Šumění v koruně nebo v obou korunách? Pohladím ho. Má čas i náladu. Tak to je fajn. Těší mě. Povídáme si. O řece, o lidech. O životě. Letní odpoledne. Mám ruce na jeho kůře. Vše Ok. Mluví o sobě, o nich. O veliké vodě. O rybářích, dětech, ohních na břehu….Máme to podobné. On i já. Strom i člověk. Je moudřejší, ale naslouchá. Je moudřejší.

Viděl mnoho vody a mnoho lidí. Mnoho slyšel a pamatuje si. Rodiče s dětmi, lidi starší. Zamilované i zlé. Zná nás. Je rád, když Ostravice nejančí. Když není veliké sucho. Má rád sluníčko i déšť. Nevadí mu sníh, odpočívá. On i jeho blízcí. Je mateřským stromem a má strach o své blízké. Chce se radovat, usmívat, prožívat, přijímat, moudřet….žít.

Povídali jsme si, já opřený o jeho tělo, dlouho…..

Má rád fajn lidičky. Mračí se na ty, kteří ještě nejsou fajn. Má rád jogínky. Smějí se, neubližují. Nehlučí, nedělají ohně. Nedělají nepořádek. Cvičí. Smějí se. Zná jejich šéfku. Prima parta. Prima šéfka. Taky u něho, u nich byla. Topol ji zná. Má ji rád. On topol Linda, ji Lindu jogínku. Oba jsou jiní. Rozumí si. Má ji rád.

Tomáš Fryš

print Formát pro tisk